Živly a temperamenty v Tradiční evropské medicíně
Jakou roli hrají živly a temperamenty v TEM? K čemu a proč jsou důležité? Víte, jaký jste živel a temperament? Otestujte se.
Základním východiskem Tradiční evropské medicíny byla až do objevu buňky v 19. stol. starověká humorální nauka. Zkoumala čtyři tělesné tekutiny, které kolují v lidském těle a navzájem se ovlivňují. Tyto tekutiny nelze brát doslova ve fyzickém slova smyslu, to věděli již antičtí lékaři a filozofové. Jedná se spíše o symbolické vyjádření, který bylo přístupné všem bez rozdílu postavení či vzdělání.
U zrodu této teorie stál filozof Empedoklés (5. Stol. př. Kr.), který vynesl na světlo teorii o čtyřech živlech. Živel (element) je něco základního, neměřitelného a svévolného (živelného). Vše kromě živlů a Bohů je pomíjivé.
„Maso sestává ze směsi čtyř elementů, šlachy z ohně, země a dvou dílů vody, kosti ze dvou dílů vody a země a čtyř dílů ohně.“ (Empedokles, dle Schönera, s. 10-11)
Mimochodem, Empedoklés věděl i bez přístrojů a chemických analýz, že se kosti skládají z vody. Moderní věda k tomuto poznatku přispěla procentuálním vyčíslením, a to na cca 25%.
Tato teorie byla natolik nosná, že ji začali rozvíjet i další učenci. Jedním z nejdůležitějších byl praotec Tradiční evropské medicíny, Hippokrates z Kosu.
K nauce o čtyřech živlech přidal vlastní pohled - teorii o čtyřech tělesných tekutinách. V ní viděl příčinu bytí a vzniku nemoci.
Na základě své lásky k přírodě rozšířil svůj pohled ještě o roční období a životní fáze, které bral při své diagnostice vždy v potaz.
V tabulce je ke každé tělesné tekutině přiřazen centrální orgán, roční období a životní fáze:
|
Šťáva |
Krev |
Žluč |
Černá žluč |
Flegma* |
|
Původ |
Srdce |
Játra |
Slezina |
Mozek |
|
Roční období |
Jaro |
Léto |
Podzim |
Zima |
|
Životní fáze |
Dětství |
Mládí |
Zralost |
Kmetství |
* Hlen/sliz
Představíme-li si krev proudící v lidských žilách, skládá se z několika vrstev:
Napěněná horní vrstva byla považována za projev žluči (cholera).
Krevní sediment představoval prvek černé žluči (melancholera).
Barvivo a krevní buňky tvoří krev jako takovou (sanguis).
Voda jako transportní médium je projevem flegmatu (phlegma).
K uvádění tělesných tekutin do rovnováhy používal Hippokrates tyto metody:
- Pouštění žilou
- Baňkování
- Vyvolání dávení nebo projímání
- Podpora vylučování moči
- Pocení
Na scénu teoretické medicíny však posléze vstupuje Aristoteles. Jeho teorie mikrokosmu (vnitřní procesy a zákonitosti) a makrokosmu (vnější vlivy, roční období) lidského těla se táhne jako červená nit světem Tradiční evropské medicíny až dodnes.
Aristoteles obohatil Empedoklův výklad o čtyři zásadní kvality:
Sucho
Vlhko
Chlad
Teplo
|
Kvalita |
Teplá suchá |
Chladná suchá |
Chladná vlhká |
Teplá vlhká |
|
|
Živel |
Oheň |
Země |
Voda |
Vzduch |
Éter |
|
Tekutina |
Žluč |
Černá žluč |
Flegma |
Krev |
|
Učenec přidal ke čtyřem živlům éter (nebe). Nemá žádné vlastnosti, právě naopak. Je neproměnlivý a věčný. Z této doby pochází pojem kvintesence, se kterým se hojně setkáváme i později, a to v alchymii nebo u Paracelsa.
Nemoci se na základě výše uvedených kvalit léčily metodou „contraria contrariis curantur“ – protikladné se léčí protikladným.
Výhodou tohoto způsobu léčby je to, že každý člověk dokáže pouhým pozorováním kompenzovat nepříznivý stav. Zahřát se při pocitu zimy, vysušit ránu při pocitu mokvání apod. Jedná se o rychlou první pomoc v jakékoli situaci.
Nevýhodou je riziko potlačení symptomů, které mohou ukazovat na závažnější stav.
Na Hippokrata a Aristotela plynule navázal lékař Galén z Pergamonu (1. Stol. n.l.), který zavedl pojem temperament. Doplnil systém o další souvislosti mezi tělesnými tekutinami o barvy, chuti a přírodní prvky. Vytvořil pro Evropany srozumitelné čtvercové schéma.
Krev je červená a sladká, žluč žlutá a hořká, flegma bílé a slané, černá žluč černá a ostrá/kyselá.
Středověká evropská medicína se dále rozvíjela na pozadí humorální teorie a nauky o temperamentech. Objevují se nové poznatky z perského, arabského i indického lékařství. Zatímco antika nahlížela symptomy nemoci skrze dominanci jedné tělesné šťávy, středověk temperamenty posuzoval z pohledu konání zdravého člověka. Existoval tedy jakýsi etalon zdraví, který měl nejvíce společného se sangvinickým temperamentem. Dále se zkoumaly astrologické souvislosti, biblické paralely a alchymistické postupy při výrobě léků.
Představitelkou středověkého lékařství byla německá mystička Hildegarda z Bingenu (12. stol.).
Podle Hildegardy v člověku působí čtyři stavební kameny makrokosmu, čtyři živly, takto:
- Oheň se odráží v tělesném teple a má aktivační účinek.
- Vzduch odpovídá dýchání a zásobuje buňky kyslíkem.
- Voda se nachází v krvi a lymfě a zásobuje buňky a orgány živinami.
- Země jako stavební materiál je reprezentována kostmi a svaly,
"Ohni vděčí člověk za svůj zrak, vzduchu za svůj sluch.
vodě vděčí za pohyb a zemi za chůzi."
(Hildegarda von Bingen z knihy "Causae et Curae", citováno podle Schulze, 1992)
Odklon od humorální medicíny se datuje zhruba do pol. 16. stol., kdy patolog, Giovanni Battista Morgagni, diferencoval tkáně a propojil je s různými nemocemi. Tím byla definována tzv. solidní (pevná) medicína.
Změna paradigmatu byla dokonána v 19. stol. osobností Rudolfa Virchowa, který je považován za zakladatele buněčné patologie.
Moderní naturopatičtí lékaři dodnes vycházejí při svých diagnózách částečně z poměrů tělních tekutin, zabývají se však ve větší míře vlivem toxinů na lidský organismus.