Osobnosti Tradiční evropské medicíny | tem·peratio
Pomineme-li šamany a anonymní léčitele pravěku, bohužel zjistíme, že ani po Keltech, Slovanech a Germánech se nám mnoho konkrétních informací nezachovalo. Pokud nahlédneme do prvních písemných pramenů týkajících se medicíny, zaznamenáme vývoj pohledu na svět, který začínal názorem, že nemoc je trest seslaný božstvy.
Hrob šamanky v Bad Dürrenbergu je jednou z nejstarších památek svého druhu ve středním Německu. Na obrázku je zachycena rekonstrukce obřadního roucha. Asi 25 až 30letá žena byla pohřbena do hlíny asi před 9.000 lety spolu s dítětem. Analýza kostry ukázala, že její horní krční obratel byl poškozený a že krevní cévy v dolní části lebky mohly být deformovány, což patrně přispělo k její výjimečnosti. Antropologové se domnívají, že extrémní polohy její hlavy ji dokonce mohly záměrně přimět omdlévat. Zdroj
Antika
Za praotce systematické Tradiční evropské medicíny jsou považovány takové osobnosti, jako je Empedoklés, Aristoteles nebo Hippokrates. Antičtí přírodní myslitelé vnímali lékařství jako praktickou formu filozofie. Jako součást života. Proto ji nepřestávali rozvíjet a propojovat s idejemi.
Už Homér se zmiňuje o lékařích a jejich umění ve své Trojské válce. Lékaři v řeckém táboře odstraňovali z ran hroty šípů, zastavovali krvácení, přikládali obvazy a mírnili bolest.
Patronem lékařského stavu byl bůh Asklepios (Aeskulap). Byl považován za syna boha Apollona a královny Korónidy. Do tajů léčení ho zasvětil kentaur Cheiron. Dokázal přivést k životu i osoby zasvěcené smrti, za což ho Zeus ztrestal bleskem. Nakonec ho však bohové přijali mezi sebe. Byl zobrazován jako vousatý bůh, který se opírá o hadí hůl. Ta se stala symbolem lékařského stavu.
Hippokrates z Kosu
(cca 460 až 377 př. Kr.)
Byl přímým následovníkem učení boha Asklepiona. Jen tito vyvolení zasvěcenci mohli vykonávat lékařské povolání. Ze svých studijních pozorování a praktických zkušeností vyvinul přírodně filozofický koncept, který změnil tehdejší magicko-náboženskou představou o původu nemocí. Hippokrates vyzdvihl vliv fyzikálních faktorů, jako jsou světlo, teplo, zima, pohyb, klid, uvolnění, strava a duševní stav. Vystavěl léčebný systém na základě nauky o tělních tekutinách (šťávách), které přiřadil čtyřem živlům.
Zdaleka nejen z pera Hippokrata pochází sbírka 60 lékařských spisů Corpus Hippocraticum, které datujeme od 5. stol. př. Kr. až do 2. stol. n. l. Ve skutečnosti je autorství většiny spisů nejisté. Obsahem sbírky je především patologie a etika. Celostní pohled na nemocného člověka je pozoruhodný. Souvislost mezi tělem a psychikou byl lékaři starověku silně zdůrazňován.
Dioskurides
(1. stol. n.l.)
Autor nejdůležitějšího díla fytoterapie Materia Medica. V tomto díle listovali lékaři Evropy až do 16. století. Popisuje detailně přes 800 léčivých rostlin, jejich použití a působení.
Galén z Pergamonu (Galénos, Galénus)
129 n. l. – cca 200 n. l.
Byl to právě tento nadaný lékař, kdo zavedl pojem temperament (= mísit) jako souhrn charakteristických nebo vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí, tj. mírou odpovědi určitého člověka na různé podněty, a zahrnuje i tendenci měnit nálady.
Lidé se navzájem liší nejen obsahem svého duševního života, tj. vnímáním, pamatováním, myšlením, zájmy, ale i formou – reakcemi na podněty. Temperament určuje dynamiku celého prožívání a chování osobnosti.
Galén navázal na myšlenkový koncept Aristotela a Hippokrata a rozšířil ho o další kategorii: čtvercové schéma. Nacházel další souvislosti mezi čtyřmi šťávami, přírodními prvky, chuťovými odlišnostmi, barvami atd.
„Muž je sušší a teplejší – bohatší na žluč, žena je vlhčí a chladnější – bohatší na hlen.“
Galén také zavedl pojem trávicí oheň. Trávení rozdělil do tří fází: digestio prima (žaludek), digestio secunda (játra) a digestio tertia (vstřebávání živin). Tím jako první objevil souvislost s krví a trávením, s látkovou výměnou.
Středověk
Znaky lidského chování se staly ústřední součástí humorálního učení. Ve středu pozornosti stál zdravý člověk. Jakékoli odchylky od této hodnoty byly vnímány jako projev nemoci. Nově přibyly do čtvercového schématu astrologické aspekty a strava.
Lékařské povolání, jak ho známe dnes, neexistovalo. Mnoho úkonů měli na starosti barbíři, lazebníci, minutoři apod. Tito lidé pouštěli pacientům žilou, prováděli masáže, lázeňské procedury, vytahovali z těla kameny. To byly úkony špinavé, od kterých se lékaři distancovali. Studovali totiž mnoho let a podle toho byly také ohodnoceny jejich odborné výkony.
Výhodou jejich vzdělání však je, že tato paleta vzdělaných osobností, nadaných botaniků, biologů i lékařů po sobě zanechala velké množství spisů. Za výjimečnou osobnost své doby je považována překvapivě žena.
Hildegarda z Bingenu
(1098 - 1179)
Abatyše, schopná manažerka, diplomatka a vizionářka diktovala po několik let své vize, které se pro další generace dochovaly v neuvěřitelně srozumitelné formě. Sv. Hildegarda nebyla jen léčitelkou a znalkyní bylin. Hloubka jejích teologických vhledů byla na tehdejší dobu ohromná. Popasovala se i s tabuizovanými tématy. Sestavila praktické kuchařské recepty, zabývala se výrobou medicinálních vín. Vytvořila kalendář. Kromě toho se realizovala ve vlastních hudebních představeních a pozoruhodných duchovních obrazech. Její rukopisy jsou svědky doby, hmotní nositelé ducha.
V časech 12. století plném společenských otřesů vytvořila Hildegarda ze svých klášterů místo, kde by se lidé mohli orientovat. Benediktinskou řeholi si zvolila jako vodítko.
Její životní dílo překonalo staletí a inspiruje nás dodnes. V našem prostředí bychom její odkaz mohli přirovnat k osobnostem jako byla sv. Anežka Česká nebo sv. Zdislava z Lemberka, obě o století mladší než sv. Hildegarda.
Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim,
řečený Paracelsus
(1493 - 1541)
Zariskoval, když se otevřeně postavil proti nesmyslnému memorování neužitečných latinských diagnóz a ukázal na slepé uličky, o kterých se mlčelo. Sám se vydal průkopnickou stezkou výroby léků pomocí alchymistických postupů. Nutno říci, že velmi úspěšně. Tehdejším lékařům, a později i církvi, ležel natolik v žaludku, že byl prakticky neustále na útěku. Jinak to však vnímali jeho pacienti, mezi které se počítali králové, šlechta, ale i prostí lidé, od kterých Paracelsus čerpal moudrost přírodního léčitelství.
Za původce nemocí považoval pět sil, tzv. "Entií". Ens je podstata. Idea. Bytí něčeho, co má neomezenou moc nad tělem. Každá nemoc je tedy nejdříve něco duchovního, co někdy uvrhne viditelné tělo do utrpení. Na tento paracelsiánský koncept navázal později i Samuel Hahnemann při objevu homeopatie.
Dobrý lékař uměl podle Paracelsa rozpoznat příčinu nemoci a podle ní zvolil vhodnou léčbu. Ten, kdo chtěl pomoci druhému člověku, musel být vynikající znalec hvězd, chemie, anatomie, magie a lidské duše a v neposlední řadě božství. Základem lékařského povolání však byla podle Paracelsa láska k bližnímu.
Z našich osobností byli Paracelsovi současníci např. Adam Zálužanský ze Zálužan, lékárník, botanik, humanista a filozof nebo Jan Marek Marci z Kronlandu, křesťanský Euklides, český Platón, pražský Hippokratés.
A vývoj medicíny se začal nezadržitelně řítit směrem od filozofie k detailnímu fyzikálnímu rozboru nejmenších částeček lidského těla.
Moderní doba
Morgagniho solidní medicína
V polovině 16. stol. ustupuje humorální patologie stále více do pozadí. Patolog Giovanni Battista Morgagni dokázal diferencovat různé druhy tkání a spojit s nimi určité druhy onemocnění. Viděl příčinu nemocí v chybné kvalitě pevných tělesných součástí/orgánů, protože ty se daly identifikovat i po smrti.
Rudolf Virchow
Zakladatel buněčné patologie zkoumal buňky a jejich funkce při pitvách. Zjistil, že změněné buňky nebo změněný stav jejich agregace (kapalné, pevné, plynné) spouštějí onemocnění.
Dr. Wilhelm Heinrich Schüßler
Na Virchowa navázal Dr. Wilhelm Heinrich Schüßler se svým objevem buněčného zdraví a tkáňových solí, které používáme dodnes.
Dr. Alfred Pischinger
Až ve 20. stol. vyvinul rakouský lékař Dr. Alfred Pischinger systém základní regulace, který staví do centra pozornosti pojivovou tkáň jakožto mezičlánek mezi nervy a krevním řečištěm. Pojivovou tkáň chápe jako rozhodující propojovací a přenosové prostředí mezi všemi systémy zásobování a odvádění odpadních látek.
Přírodní lékaři
Nesmíme však zapomenout ani na přírodní lékaře, kteří se místo badatelských laboratoří pohybovali mezi obyčejnými lidmi. Často je k lékařskému umění přivedla jejich vlastní choroba nebo úraz.
Pro Tradiční evropskou medicínu jsou těmi nejdůležitějšími:
- Vincenz Priessnitz a jeho věčný rival Johann Schroth
- Sebastian Kneipp inspirovaný J. S. Hahnem a jeho vodní terapií
- Samuel Hahnemann se svou homeopatií
- "bylinkový farář" Johann Künzle
.JPG)
Mezi přírodní lékaře řadíme i lidové léčitele a bylinkáře, z nichž jednou z nejzajímavějších je rodačka ze Žatce, Maria Treben.
Dějiny medicíny jsou dobrodružstvím, které nás přivádějí k věcem dávno objeveným a několikrát zapomenutým. Je to studnice skvělých postupů a metod opírajících se o selský rozum. Všem historickým osobnostem, které nás posunuly blíže k poznání lidského zdraví, patří náš dík.
S láskou k vašemu zdraví
