Kulinářská přísada, konzervační prostředek, pomoc proti žízni, posilovač imunity, lék proti bolesti a horečce, kosmetický prostředek – to všechno se o octu dozvídáme ze starých pramenů.


První stopy octa byly identifikovány v nádobách již kolem roku 6000 př. n. l. Tuto zázračnou látku znali staří Řekové, Římané (octová voda "Posca"), Babyloňané (datlový ocet), Féničané ("Shekar") a Egypťané (obilný ocet "Hequa").

O léčivých účincích octa bylo přesvědčeno mnoho evropských velikánů

Hippokrates (slavný řecký lékař 460-375 př. n. l.) prohlásil, že pravidelná konzumace octa posiluje obranyschopnost organismu a urychluje proces hojení.

Římský císař Tiberius (14 př. n. l. - 37 n. l.) byl opravdovým milovníkem octa a o jeho použití nechal napsat desetisvazkovou knihu.

Římští legionáři pili nápoj "Posca" - směs vody a octa - aby si udrželi vitalitu a zdraví na svých vojenských taženích.

Svatá Hildegarda z Bingenu (1098-1179) popisuje ocet jako obzvláště účinný lék na zažívací potíže nebo nechutenství. Tato kyselá přísada byla podle originálního receptu také součástí klasiky Hildegardiny lékárny, totiž petrželovo-medového vína. Octu Hildegarda připisovala zvláštní význam pro regulaci tělesných šťáv:


Sebastian Kneipp s octem také experimentoval a předpisoval ho svým pacientům. Propagoval například studené octové oplachy ze čtyř dílů vody a jednoho dílu octa. 


Proč zrovna ocet?

Největší poptávka po této oblíbené surovině byla ve 13. století. Obzvláště oblíbený byl jablečný a vinný ocet. Často se zušlechťoval kořením, bylinkami nebo ovocem. V mnohých domácnostech se na něj pamatovalo při každém zpracování ovoce. Důvodem byla hlavně cena. Nechat ovocné přebytky projít kvašením bylo mnohem levnější než pálení destilátů nebo nákup alkoholu na nakládání bylin do tinktur. Ocet se nepoužíval pouze do pokrmů a nápojů, ale také jako prostředek první pomoci k výplachům, obkladům nebo oplachům, k dezinfekci nebo k odvedení lokální horkosti z postižených míst na těle.

Pro výkup a zpracování přebytků ze sadů existovala profese octařů, kteří svůj hotový produkt nabízeli při podomním prodeji přímo ze sudů.

Tento prostředek však nebyl určen pouze pro kuchyňské a léčebné využití. Protože ocet byl základním dezinfekčním prostředkem proti moru, raketově se po něm zvyšovala poptávka při epidemiích. Když ve středověku tato choroba kosila obyvatele Evropy, nosili při sobě lékaři vonnou kuličku namočenou v octu jako ochranu proti nákaze.

Účinky octa zkoumalo mnoho lékařů a vědců až do 19. století. Jeho význam pro medicínu však postupně upadl v zapomnění.

Ocet pohledem Tradiční evropské medicíny

Vliv octa na zachování vlhka a tepla v těle dává za pravdu sv. Hildegardě z Bingenu, která správně rozpoznala, že u octa záleží na koncentraci. Pokud je dostatečně zředěný a užívaný vnitřně, má zahřívací a zvlhčující (vyživující) vlastnosti. Odvádí z těla ostrost a toxiny. Ovlivňuje funkční okruh žaludek - játra - slezina - plíce. 

Detoxikačního efektu lze dosáhnout popíjením slabého roztoku, tzv. octové vody. Vždy je nutno používat pouze kvalitní octy, nikoly průmyslově vyráběné druhy. 

Při vyšší koncentraci, která se často používá zevně, jsou jeho vlastnosti ochlazujcící a vysušující, uklidňuje svědění a hojí vyrážky. 

Přírodní stimulant konečně zažívá renesanci

V tradičním lidovém léčitelství ocet svůj význam nikdy neztratil. Léčebné využití se předávalo ústně z generace na generaci. Koneckonců každý z nás určitě zná z dětství octové ponožky při horečce. Mnoho lidí se začíná zajímat o dostupné a čistě přírodní produkty. Naše kuchyň se může snadno stát i naší domácí lékárnou, kde najdeme skryté poklady pro krizové situace.