Diagnostika v Tradiční evropské medicíně | tem·peratio
Diagnostické metody lékařů minulé doby se nám dnes mohou jevit jako zastaralé. No řekněte sami: nechat se oťukávat žhavým železem – ano, tak se dříve zjišťovaly reakce těla na tepelné podněty, zírat doktorovi bez mrkání do očí, dívat se, jak analyzuje, respektive ochutnává vaši moč. To nezní zrovna lákavě.
Dnes Tradiční evropská medicína používá modernější postupy, ale stále se inspiruje
v mnoha staletími osvedčenými principy.
O co víc hygienické a bezbolestné je, když si u lékaře sednete na židli, on si vás prohlédne zpoza stolu a diagnóza je na světě.
Dříve to tak snadné nebylo. Aby se ve starověku a ve středověku lékař dobral nějaké diagnózy, bylo zapotřebí hodně šťourání, vyptávání, mačkání a zkoumání všech tělesných otvorů. Troufám si tipnout, že tehdy nebylo žádné téma tabu. Docela běžné bylo například vytahování močových kamenů. Což za použití tehdejších nástrojů musela být veliká lahůdka.
A co víc. Neexistoval internet a pacienti vůbec nebyli předem připraveni. Dnes často přichází rovnou s návrhy na možné diagnózy a pan doktor se nestačí divit.
Naši předkové neměli k dispozici žádné převratné diagnostické metody nebo nástroje. A přesto existovali lékaři a uzdravovali nemocné. Museli se ovšem spoléhat více na svůj vlastní úsudek, na pozorování a zkušenosti z podobných případů. Pomoc hledali především v přírodě, ti nadanější později i v alchymii.
Celostní pohled na jedince podle TEM
Při diagnostice se lékaři zaměřovali v první řadě na konstituci pacienta – tady je rozdíl oproti dnešku. Nemoc jako taková byla tajenkou, ke které vedla hodně dlouhá křížovka. Dnešní „Pane doktore, mám kašel…” by tehdejšího lékaře pravděpodobně urazilo. To je přece zjevné a nemusí se mu to hlásit. Důležité ale je, jak se pacient k tomuto stavu dopracoval. Tam totiž leží i řešení celé záhady.
Pokud si vezmeme na pomoc humorální nauku o čtyřech temperamentech, musíme si vždy dávat pozor, abychom tuto typologii temperamentů neposuzovali povrchně. Škatulkování nikomu neprospívá. I přesto nám však jednotlivé znaky a psychologické rysy napoví hodně.
Jak říká ostatně Bohumil Jukl v našem videu: „Hodně se dozvím už podle toho, jak člověk otevře dveře.”
Nikdo samozřejmě není jen zemský živel – melancholik, nebo jen vzdušný živel – sangvinik. Vždy v sobě máme všechny temperamenty v různých poměrech. Dokonce ani melancholici s výraznou převahou zemského živlu nejsou neustále depresivní, skleslí a pesimističtí. Obávaná černá žluč, melancholera, tvoří v každém z nás pouhý dílek, v mozaice naši duševní i tělesné rovnováhy. A kdyby chyběla, to by byl tanec.
Achillovou patou západní medicíny se časem stalo jednostranné zaměření na fyzikální nález. Ten však tvoří jen viditelnou část nemoci. Měřitelné změny v těle nemohou definovat celé spektrum naší aktuální nepohody. S objevem buňky a sestrojováním přístrojů upadala původní lékařská nauka stále více v zapomnění a medicína se vydala cestou pokroku doslova hlava nehlava.
Tradiční evropská medicína naproti tomu nabízí celostní pohled. Diagnostika se zaměřuje na hledání souvislostí stejně jako tomu bylo dříve. Pro naši představu, jakým způsobem dřívější diagnostik pracoval, nám pomůže sv. Hildegarda z Bingenu. Tato první uznaná psychosomatička ve svých středověkých spisech popisuje, že nadměrné jídlo a pití, destrukce životního řádu a emoce jako je hněv, netrpělivost a strach, mohou vést ke vzniku nemoci.
Jaké možnosti tedy využívali lékaři v dobách minulých
Opírali se především o pečlivé pozorování všemi smysly. Ani čichání k otevřeným ranám nebylo výjimkou a přinášelo informaci o aktuálním stavu těla.
Základem byl rozhovor s nemocným. Zjišťovala se anamnéza, jak pacient žije a žil, jaké má možnosti změny. Takového rozhovoru se často bez zábran zúčastnila celá rodina. V případě panovníků to byl široký ansámbl přihlížejících. A to i u témat vysoce intimních.
Pulzní diagnostika
Vyvíjela se konzistentně od Hippokrata až po Ch. W. Hufelanda. Písemné zprávy máme o deseti základních druzích pulzu, které se projevují ve třech možných kvalitách. Např. pulz dlouhý x krátký, horký x studený atd.
| Lékař zkoumá pulz pacienta. Již ve starověkém Řecku lékaři vyšetřovali viditelný nebo hmatný puls. Rozlišovali mezi zdravým pulsem, nadměrně bušícím pulsem, třesoucím se a křečovitým pulsem. Tepová frekvence se měřila pomocí vodních hodin. Narozdíl od moderní pulzní diagnostiky zaměřující se na kardiovaskulární systém se lékaři ve středověku snažili na základě pulzu posoudit celkový energetický stav organismu. |
Pulz terapeutovi odpoví pouze na takové otázky, které mu položí.
Zjednodušenou pulzní diagnostiku byl dříve schopen provádět prakticky každý lazebník. Teprve po pečlivém měření a zkoumání se pacient odebral na svou proceduru. Někdy bylo na základě nezdravého pulzu nutné provést na místě pouštění žilou. To kromě lazebníků prováděli i tzv. puštěníci.
Popsány jsou i poetické rarity jako je červovitý, mravenčí, gazelí, pilovitý, vlnící se pulz nebo pulz připomínající myší ocásek.
Pulzní diagnostiku může na sobě provádě každý. Je jen otázkou času a tréninku, jak kvalitní odpovědi ze svého tepu dokáže vyčíst.
Chápání pulzu je ve světovém kontextu velmi odlišné.
Tradiční čínská medicína chápe pulz jako tok energie.
Ájurvéda ho analyzuje na základě poměrů tří dóš.
Tradiční evropská medicína pak zkoumá pulz z pohledu rytmu a melodie.
|
Jak důležitou roli hrál pro středověkého člověka rytmus, můžeme uvidět na příkladu tzv. guidonské ruky. Jedná se o pojem z oblasti hudby. jakýsi mnemotechnický systém pro zpěváky při zpěvu z listu. Zatímco my vnímáme rytmus v hudbě jako samozřejmost, naši předkové si na něj dlouho zvykali. Do původně bezrytmické hudby se začal zavádět až v souvislosti se zpívanými texty. |
Diagnostika z jazyka
Jazyk byl odpradávna vnímán jako vnější zrcadlo vnitřního těla. Zkušený diagnostik byl schopen vypozorovat nesoulad v organismu od jícnu přes srdce až po tlusté střevo. Jazyk je při diagnostice posuzován z pohledu tvaru, barvy a povlaku.
Kromě toho byl však jazyk i dalším, sofistikovaným zdrojem informací. Umožňuje totiž řeč. Tím dával lékaři mocný nástroj k odhalení, co se děje v pacientově hlavě.
Irisdiagnostika
Neboli diagnostika podle oční duhovky. Lékaři z ní dokázali vyčíst nejen aktuální zdravotní stav, ale také dlouhodobé chronické dysbalance, které se začínají negativně projevovat. Často se tak přišlo na nemoc dříve, než vypukla její akutní fáze. V oční duhovce se zrcadlí všechny naše orgány. Přesnost této metody je však dodnes velmi sporná.
Do dnešních dnů si z diagnostiky Tradiční evropské medicíny můžeme vzít mnohé. Naučit se vnímat tělo celostně, hledat příčiny v životním stylu, pochopit, jak se vnitřní nerovnováha projevuje navenek naší nespokojeností. K tomu všemu, světe div se, můžeme i dnes dojít pomocí pulzní diagnostiky, obyčejným pozorováním vlastního jazyka nebo analyzováním odpadních produktů svého těla.
Sv. Hildegarda nabízela univerzální radu: "Abyste byli zdraví, udržujte své sliznice stále teplé a vlhké." To je z pohledu humorální nauky pochopitelné, ale dnes? Zapátrejme v paměti a vzpomeňme si, jaké to je, když nás škrábe v krku, nemůžeme se vysmrkat nebo nás pálí oči, žáha a další ne úplně příjemné tělesné zóny. Tato rada z 12. století je překvapivě velmi aktuální. A to je důvod, proč nás Tradiční evropská medicína bude inspirovat stále.
S láskou k vašemu zdraví
